Dvanáctého prosince dva tisíce sedmnáct
Já nevím, co to pořád ty ženský maj...Že se bojí nějakýho čísla. Třeba čtyřicet. To je pro spoustu ženských skoro sprostý číslo. Některý to maj ještě dřív. Všechno, co je nad třicet, to je tajný, ideálně se to nezveřejňuje. Jestli má někdo tušení, že se magický číslo blíží hodnotě třicet a víc, tak už se radši dotyčné neptá, neboť by se dopustil stoprocentního faux pas. A taky ty čísla vypadaj divně na papíře nebo na obrazovce. Všechna čísla, když je napíšete číslicema, prostě ze změti písmenek vyskočej, hned si jich všimnete. Hele, třeba ta 40 . Nedejbože kdyby to bylo třeba 41 . Vsadím se, že když jste tenhle článek otevřeli, padly vám do oka zrovna ty číslice. A ani jste si to neuvědomili. Někdy si pak vzpomenete, že jste četli článek od nějaký ženský, který bylo čtyřicet, možná i čtyřicet jedna. A to jen proto, že naše oči a potažmo mozek zaujmou věci, které se např. liší tvarem. Nebo barvou. Přitom to je jen jiná verze zápisu čísla. Proto se od týhle chvíl...